40 LET BRNĚNSKÉ PĚTADVACÍTKY

1967 - 2007

K historii závodu

Zakladatelem závodu s dnes již čtyřicetiletou tradicí je dlouholetý žabovřeský maratónec, atletický činovník, trenér a organizátor František Barták. Účastník mnoha silničních běhů  na území celé republiky chtěl také v Brně vytvořit závod , který by se délkou trati stal předstupněm maratónu  a počtem účastníků i sportovní úrovní se přiblížil k nejúspěšnějším obdobným závodům v českých zemích a na Slovensku, který by se stal  ( s jistou nadsázkou) brněnskými „Běchovicemi“ či „Košicemi“. Vzorem se mu staly kromě těchto našich největších a nejslavnějších vytrvaleckých závodů také Malý svratecký maratón na 32 km ve Víru (pořádaný každoročně od roku 1954) a zejména tradiční jihočeský silniční běh na 25 km Kolem Hluboké. Právě silniční běhy na 25 km patřily v 60. až 80. letech k velmi oblíbeným, než je v poslední dekádě 20. století začaly nahrazovat oficiálně uznávané půlmaratóny, a také tuto délku zvolil Barták pro nový závod na trati, kterou si vyhlédl v okolí brněnské přehrady. Start a cíl se nacházel na malém atletickém stadionku Sokola Žabovřesky„Pod lesem“, běželo se brněnskými ulicemi přes Komín a Bystrc-Kníničky do Rozdrojovic a Jinačovic, odkud se po obrátce běžci vraceli stejnou trasou zpět. Tato trať doznala za 39let jen nepatrných změn, zejména po úředním přeměření po 4. ročníku , kdy se zjistilo, že je asi o 800 m kratší a bylo nutné posunout  obrátku v Jinačovicích, a od 11.ročníku, kdy se obrátka z bezpečnostních důvodů vrátila na zdejší náves a potřebné prodloužení na přesných 25 km se našlo v žabovřeských ulicích. Také původní říjnový termín se zakrátko usadil na třetí a později druhé zářijové sobotě, či ojediněle neděli.

Poprvé tak vyběhlo ze škvárové dráhy žabovřeského hřiště pouhých 23 běžců 29. října 1967, aniž tušilo, že zakládají tradici. Byl mezi nimi i jedenadvacetiletý pražský student, jinak ale Brňan Karel Fuksa, který také asi tehdy nepředpokládal, že o 40 let později bude mít příležitost absolvovat bez přerušení i svůj 40. ročník. Ostatně tradice byla ohrožena už po roce – okupace Československa sovětskou armádou v srpnu 1968 znemožnila konání už připraveného 2. ročníku, který se tak uskutečnil až v roce následujícím. Naštěstí k dalšímu přerušení už nedošlo. Závod si pod Bartákovým organizačním vedením záhy získal značnou popularitu a účastníků rychle přibývalo, rostla i jeho sportovní hodnota. Objevili se i první zahraniční běžci – už ve 3. ročníku startovali dva Rakušané, v dalších pak především Němci z tehdejší NDR a Poláci, kteří patřili i k nejlepším. Nechyběli však ani závodníci z Maďarska, Jugoslávie, Spolkové republiky Německo a dokonce několikačlenná skupina řeckých veteránů. V jubilejním 5. ročníku 1972 překročil počet účastníků stovku a ze zahraničí jich bylo 21, mezi vítězi se pravidelně objevovali přední naši běžci včetně reprezentantů.

Po historicky prvním vítězi Zdeňku Nečasovi z tradiční přední brněnské maratónské „stáje“ Spartaku I. brněnské přišli a zvítězili slovenský reprezentant Adam Košťál (1969 a 1971), pozdější trenér maratónské reprezentace Bohdan Müller (1970) a tehdy nejlepší čs. maratónec MUDr, Josef Podmolík.(1972). Následoval „zlatý hatrik“ brněnské legendy Ing. Jaroslava Kocourka (1973-1975), který je se čtyřmi vítězstvími a dalšími předními místy vůbec nejúspěšnějším účastníkem Brněnské pětadvacítky. Chybí mu jediné – traťový rekord. Ten už plných 30 let drží slovenský vytrvalec Miroslav Jura, který při svém jediném startu na brněnské trati v roce 1977 dosáhl nikdy už nepřekonaného vynikajícího času 1: 20:30 hod, když své největší soupeře Jiřího Kaňu a Miloslava Kalába porazil o více než minutu. Oba však svými tehdejšími výkony (1:21:36 a 1:21:46) obsazují v historické tabulce stále 3. a 4. místo, když  se rekordu nejvíce přiblížil o dva roky později při svém čtvrtém vítězství právě Jaroslav Kocourek časem 1:21:21 hod.

Jubilejní 10. ročník se stal rekordním nejen sportovními výkony, ale i z jiných aspektů, a znamená skutečný vrchol v celé historii Brněnské pětadvacítky, která tehdy patřila k největším i nejkvalitnějším silničním běhům v celé republice. Rekordní byl počet 171 startujících i 27 zahraničních účastníků. K vysokému číslu nepochybně přispěla i skutečnost, že se jubilejní závod konal zároveň jako první česká veteraniáda – mistrovství veteránů nad 40, 50 a 60 let – v silničním běhu na 25 km. Mezi běžci nechyběly ani tři ženy, které obtížný závod dokončily. Nebyla to však úplná novinka. Jako první žena vůbec absolvovala tuto trať už v roce 1974 německá běžkyně Rosemarie Pfeiffer z Lipska, když za sebou nechala 30 mužů, o rok později její základní rekord 2:06:23 posunula téměř o 9 minut půvabná pražská vytrvalkyně Vlastimila Červená. K této průkopnici dlouhých silničních běhů u nás pak pomalu přibývaly i další ženy, hned v následujícím 9. ročníku startovaly tři a brněnská horolezkyně Marie Skopalová posunula znovu ženský traťový rekord už k úctyhodné hranici 1:53 hod. a své vítězství opakovala i v jubilejním ročníku.

 Po tomto vrcholu však nastává určitá stagnace, později dokonce krize. Hned 11. ročník znamenal znatelný pokles startujících, poprvé po 6 letech jich přišlo méně než sto – pouhých 88, tedy jen o málo více než polovina účastníků předchozího ročníku. Tento pokles se sice podařilo na čas zastavit a počet běžců znovu překračoval stovku a mezi 12. a 14. ročníkem zaznamenává v roce 1981 druhou nejvyšší účast 158 běžců, z toho 4 žen. Také sportovní úroveň zůstávala dosti vysoká, o čemž svědčí nejen jména vítězů - Jiří Kaňa (1978), Jaroslav Kocourek (1979 – držitel nejlepšího čs. výkonu v maratónu 2:15:16 z roku 1977), Ladislav Řezáč (1981) a Stanislav Tománek (1982), patřících k tehdejší vytrvalecké elitě, k níž se přiblížil i brněnský běžec Rostislav Rakšány (1980), ale i výkony vítězů, pohybujících se většinou kolem hranice 1:22 hod. K výraznému posunu došlo u žen – po uznání a zařazení maratónu žen do oficiálních mezinárodních soutěží na počátku 80. let. Už v roce 1981 objevila také v Brně průkopnice českého ženského maratónu Vlasta Rulcová a ve spolupráci se svou podstatně mladší kolegyní z rodící se ženské reprezentace Šárkou Balcarovou posunula traťový ženský rekord o téměř čtvrt hodiny na tehdy fantastických 1:38:07 hod., pod hranici 1:40 se dostala i Balcarová. Rulcová tehdy skončila celkově na 38. místě a porazila tak 120 mužů, Balcarová doběhla jen o 6 míst za ní. Vynikající rekord však neměl dlouhé trvání, už za tři roky ho překonala při svém druhém vítězném startu brněnská lyžařka a reprezentantka v maratónu Ing. Hana Horáková a časem 1:36:09 ho drží dosud.

Po velmi úspěšném jubilejním ročníku se však další organizace závodu vzdal jeho zakladatel a ředitel František Barták a během dalších čtyř let odešli i téměř všichni jeho nejbližší spolupracovníci z poměrně početného organizačního výboru, což se pochopitelně muselo odrazit i na dalších ročnících už tradičního závodu, jehož existenci udržovalo obětavě jen několik málo jednotlivců, většinou ještě aktivních závodníků z řad atletického oddílu Sokola Žabovřesky. Ještě jubilejního 15.ročníku se účastnilo 114 běžců, v dalších ročnících však počet startujících klesal hluboko pod stovku, až na 67 v letech 1985 a 1986, účast zahraničních běžců byla mizivá i nulová, totéž platí o kategorii žen – s výjimkou 19.ročníku s pěti startujícími ženami. Tehdy se rozhodl František Barták znovu převzít organizaci závodu a s ním se vrátili i někteří jeho bývalí spolupracovníci. Projevilo se to v opět úspěšném jubilejním 20. ročníku 1987, kterého se zúčastnilo 119 běžců, včetně 11 zahraničních a 3 žen.Tato pozitivní změna neměla však bohužel delší trvání.

Od poloviny 80. let přestávala Brněnská pětadvacítka patřit k nejprestižnějším běhům tohoto typu v našich zemích a zejména pak v 90. letech nabývala stále více charakter menšího lokálního závodu, což se projevovalo i v absenci předních československých běžců, zejména reprezentantů, s výjimkou kvalitních běžců brněnských. Ti také od roku 1984 po dalších 10 let většinou vítězili. Po dvojnásobném triumfu nejlepšího dráhového specialisty ligové Zbrojovky Miroslava Zoubka (1984 a 1985) se v 19. ročníku dočkal vítězství i běžec z pořádajícího oddílu Zdeněk Šváb, po úspěchu pražského vytrvalce Tomáše Kaltmayera v jubilejním závodě následovali s výjimkou břeclavského Josefa Kolínka (1989) až do počátku 90. let už jen Brňané Jiří Florián (1988), Antonín Beránek (1990), orientační běžec ze Žabovřesk a vůbec nejmladší vítěz tohoto závodu v celé jeho historii jedenadvacetiletý Libor Zřídkaveselý (1991), Luděk Hudák (l992) a jako poslední Pavel Baběrád (1993).

Vítězné časy měly ještě stále dobrou úroveň, střídavě se pohybovaly kolem 1:25 a 1:27 hod., což však stačilo v lepším případě až na umístění ve třetí desítce historické tabulky, v opačném i někde kolem 70. místa. Prudčeji však klesala oproti minulosti úroveň na dalších místech i celkový počet běžců, který se většinou jen občas mírně překročil šedesátku (maximum 64 v letech 1991 a 1997, naopak nejméně 44 roku 1998). Startující se rekrutovali převážně už jen z Brna a širšího okolí, málo jich už přijíždělo z Čech, prakticky zcela vymizeli závodníci ze zahraničí včetně slovenských.Ubývali také mladší běžci a většinu startovního pole začali tvořit závodníci veteránských kategorií. Tato okolnost se odrazila už v roce 1994 v prvním vítězství veterána v absolutním pořadí vůbec, když čtyřicetiletý Tomáš Hromek z Kroměříže za sebou nechal všechny mladší soupeře. Jeho vítězství bylo poněkud kuriozní - kilometr před cílem na vedoucího závodníka běžícího s více než půlkilometrovým náskokem nestačil zareagovat směrník a místo závěrečné smyčky ho pustil přímo k cíli. Rozhodčí po delší debatě vzhledem k velkému náskoku závodníka byli shovívaví a Hromkovo vítězství nakonec uznali. Jen vítězný čas nebyl zařazen do historických tabulek – zkrácením tratě asi o 400 m by jeho skutečná hodnota byla až za hranicí 1:30 hod.

Časy za touto hranicí už většinou stačily na „medailová“ umístění a postupně i na celkové vítězství. Jistou světlou výjimkou byl výkon vítěze z roku 1996 Pavla Nováka z Čáslavi, který o 6 vteřin překonal i hranici 1:25, když po skvělém sólovém výkonu porazil druhého v cíli o více než 6 minut, a v následujícím 30. jubilejním ročníku byl jen o 21 vteřin pomalejší Petr Kadlec z Milotic, když téměř po celou trať urputně bojoval s druhým Pavlem Stanovským a v cíli je dělilo pouhých 19 vteřin – za nimi už ale zela pětiminutová propast. Naopak o rok později stačil druhému nejmladšímu vítězi Brněnské pětadvacítky Luďkovi Šírovi (22 let) k úspěchu dosud nejslabší vítězný čas 1:32:30. Posledním dvojnásobným vítězem se na samém sklonku 20. století stal pražský běžec Pavel Stanovský ze Sokola Královské Vinohrady.

V ryze amatérských podmínkách atletického oddílu žabovřeského Sokola se přes obětavost několika málo jeho činovníků a jejich nejbližších spolupracovníků bohužel nepodařilo zajistit za podstatně změněných společenských poměrů po pádu komunistického režimu potřebnou organizační úroveň a dostatečné finanční zajištění tradičního závodu, který se tak po téměř čtyřech desetiletích své existence ocitl na pokraji zániku. Po onemocnění obětavé předsedkyně oddílu Olgy Novotné vzdali se postupně organizace závodu na počátku nového století i zbývající spolupracovníci zakladatele Františka Bartáka, nakonec rezignoval také poslední ředitel závodu Radim Jetelina, který se pokoušel jeho organizaci zjednodušit až k samé hranici únosnosti a regulérnosti. To se projevilo i na dalším úbytku počtu startujících – minimum 34 v roce 2004 – a pokračující nižší sportovní úrovni, s jistou výjimkou veteránských kategorií a kategorie žen.

 Té od počátku 90. let bezkonkurenčním způsobem kralovala Ivana Martincová, která po trojnásobném vítězství v letech 1990-92 a dvouleté startovní odmlce zvítězila dokonce ještě devětkrát za sebou (1995-2003). Výjimečnost jejího výkonu nesnižuje ani skutečnost, že ve třech případech byla jedinou ženou na startu a v jiných její soupeřky ani zdaleka nedosahovaly jejích kvalit.  Svými časy a umístěním často předčila většinu mužů a jedenkrát (2000) dokonce obsadila druhé místo v absolutním pořadí. Se svým nejlepším výkonem 1:37:03 z roku 2003 zaujímá vytrvalkyně Moravské Slavie druhé místo historické tabulky žen a přiblížila se tak letitému rekordu Hany Horákové na necelou minutu. Právě svými výkony v Brněnské pětadvacítce se Martincová odrazila k úspěchům i na maratónské trati, kde se zařadila mezi naše nejlepší závodnice a získala i mistrovské tituly.

Z mužů podal ojedinělý vynikající výkon pouze v roce 2001 u nás tehdy žijící a závodící Ukrajinec Andrej Danilov, který se zcela bez rovnocenných soupeřů – druhý běžec doběhl až o 10 minut později –pokusil o překonání traťového rekordu a nakonec za ním zůstal pouze minutu a deset vteřin a časem 1:21:40 se zařadil na vynikající čtvrté místo historických tabulek, do nichž se však mezi nejlepší stovku mužů kromě něho za posledních 10 let (od roku 1997) nikdo jiný nezapsal. Ostatní vítězové se už pod 1:30 hod. nedostali, v roce 2005 dokonce vítězný Roman Baláž z Ostravy nepotřeboval zaběhnout ani velmi průměrných 1:40 hod!

Poslední dva ročníky se už konaly mimo organizační rámec atletického oddílu Sokola Žabovřesky a uskutečnily se jen zásluhou snahy nejvytrvalejšího účastníka závodu Karla Fuksy a několika jeho přátel. Je proto poněkud překvapivé, že právě poslední 39. ročník zaznamenal - přes náhlé přeložení závodu o jeden den na nezvyklou dobu nedělního poledne – po pěti letech nejvyšší účast 57 startujících, z toho rekordních 7 žen, i opět solidní výkon vítěze pod 1:30 hod zásluhou startu jednoho z nejúspěšnějších brněnských vytrvalců posledních let Dana Orálka z Moravské Slavie. Třetí vítězství za sebou pak zaznamenala Jiřina Kociánová, bohužel v předchozích dvou ročnících bez jediné konkurentky.

Jubilejní 40. ročník Brněnské pětadvacítky je před námi. Jeho organizaci převzal AC Moravská Slavia a uskuteční se na zcela nové trati – historické tabulky a traťové rekordy už zůstanou skutečně jen historií. Zda historií zůstane i samotný závod, či radikální změna bude znamenat i novou naději a pokračování tradice, ukáže nejbližší budoucnost.

PhDr.Jiří Vaněk