Transmoravian Masochist Trail Race 2005 (TMMTR)
očima nováčka. 

O existenci TMMTR jsem věděl již asi rok od doby, co jsem našel příslušné webové stránky. Považoval jsem to ale za poněkud šílené, ale zároveň obdivuhodné a lákavé.

Jako běžec začátečník ovšem zvědavě zkouším ledacos, a tak mě oslovila nabídka organizátora zaběhnout si poloviční TMMTR (jen z Olešnice do Lulče 50 mil, tedy 80,5 km). To mi připadalo docela zajímavé. Vzhledem k tomu, že jsem již měl zkušenost s letošní šestihodinovkou na BVV, zdálo se to jako docela reálné. Věc trochu zkomplikoval levý kotník, který jsem si nedávno pošramotil. A tak jsem těsně před závodem účast velmi zvažoval.

Nakonec však padlo rozhodnutí zúčastnit se. Za těchto okolností (kotník ne zcela v pořádku) jsem ve svých úvahách pokládal za úspěch překonání i té prvé mety k občerstvovací stanici na 22,5 km (Lysice). Rozhodnutí padlo, v pátek 22.07.2005 navečer jsem nastartoval auto směrem do Olešnice, tam povečeřel (skutečně se zde o nás po stránce jídla a pití velmi dobře pečovalo) a šel na pár hodin spát. Spánek za moc nestál, stále mě rušily všelijaké zvuky, taky nás spalo v místnosti aspoň 6. Ráno v 1:10 hodin vstávám, oblékám se,  provádím na sobě poslední úpravy (chodidla, boty, čelovka, startovní číslo), posnídám lehkou snídani. 

A tím začal onen pozoruhodný zážitek.

Ráno ve 2:00 hodin jsme vystartovali s čelovkami na hlavách a ukrajovali metry noční tmou prozářenou jen lampičkami a na silnici také reflektory doprovodného vozidla. Nebylo tak moc chladno, že by nás to přinutilo startovat v dlouhých kalhotech. Počáteční tempo bylo na ultramaraton dost ostré, ale samozřejmě v té počáteční fázi mi nedělalo problém se mu přizpůsobit a nalézt potěšení v tom, že na ten 22,5 km jsme se dostali téměř v jednom klubku asi za 1:54 (čelní skupina "favoritů" možná o 2 minuty dřív), což je slušný půlmaraton. Během cesty do Lysic si běžci pěkně povídali, z čelní skupiny bylo slyšet silný hlas mluvného Roberta Šamonila.

V této fázi jsme se docela dost drželi vedle sebe se Švédem Samuelssonem, který mě vždycky předběhl do kopce, když jsem se šetřil a odmítal huntovat. Já zase jeho po rovince a s kopce. Asi 200 m před námi bylo vidět stíny postav a modravou barvu světla z jejich čelovek. Po cestě z Kunštátu do Lysic se nám čelní skupina favoritů postupně vzdalovala, až její náskok před Lysicemi dosáhl asi 500 m. Přestože jsem se v Lysicích občerstvoval jen velmi krátce, čelní skupina se nám už zcela ztratila. Po občerstvení v Lysicích v následující části tratě jsme se už roztrhali. Z Lysic jsem z naší "zadní" skupiny vyrazil první a pokračoval z Lysic na východ. Vzápětí se ke mě připojil Jirka Hofman, který se předtím ještě chvíli občerstvoval za chůze. 

Bylo dobře, že jsme se v tuto chvíli drželi dva pohromadě, protože jsme záhy vstoupili do lesa s nezřetelnou pěšinou a užitečné v noční tmě byly dva světelné kužely hledající značení. Zde byl individualista odsouzen k nezdaru, což se asi stalo, jak se později ukázalo, ambicióznímu Švédovi, který se zřejmě sám pustil do stíhání naší dvojice. Poté, co předběhl Martynka a Kováče, někde v onom lese zabloudil. Také jsme v lese dohnali bloudícího Roberta Šamonila, když na chvíli ztratil kontakt s čelní skupinou (ale poté, co jsme mu ukázali cestu, zřejmě úspěšně čelní skupinu dotáhl, ale možná ho to stálo příliš mnoho sil).

Z lesa pak vedla již vyhlášená stezka kukuřičným polem k silnici k Oboře (o tom loni vyprávěl Martin Hunčovský). Za Doubravicí je táhlé stoupání k Petrovicím, a protože začlo být světlo, Jirka Hofman již na mě nečekal a pokračoval sám svým tempem do mírného stoupání údolím, pomaloučku se mi vzdaloval. Byl i okamžik, kdy mi zcela zmizel z dohledu, a to mi připadlo, že někde se musel skrýt v křoví či co, ale po chvíli jsem ho spatřil v rovném úseku asi 700 m přede mnou. Po nějakou dobu jsem běžel zcela sám a radoval se z probouzejícího se rána. Zvláštní představa: je teprve něco kolem 5. hodiny ranní, ale my máme za sebou přes 30 km! Obdivoval jsem krásnou krajinu v údolí potoka vlévajícího se do říčky Chrábek, i když začalo mírně mrholit. S mrholením se citelně ochladilo, takže mně chvílemi bylo opravdu zima. 

Když cesta odbočila z údolí potoka a zvedala se ještě prudčeji k Petrovicím, doběhl mě Gabriel Kováč zvyklý více na kopečky. Velmi ho podivilo, že Švéd nikde není... K občerstvovací stanici v Petrovicích doběhl o něco dříve, ale čas pro občerstvení jsme zde strávili spolu. Karel Zadák jako pořadatel na občerstvovací stanici se mě ptá, zda je vše v pořádku, a já říkám, že ano. Pak jsme s Gabrielem Kováčem společně vyrazili dál. Z Petrovic jsme chvilku běželi spolu, ale i zde jsem upřednostnil o trochu mírnější tempo ve stoupání, a tak se Gabriel Kováč ode mě odpoutal a běžel napřed. Už v těchto chvílích se začly u mě ozývat trochu lýtka a levý kotník. Opět to pominulo, ale celkové tempo bylo podstatně mírnější. 

Chvíli poté, co se ode mě odpoutal Gabriel Kováč, jsem zjistil, že značka, po které běžím, není zelená, jak by měla být, ale je modrá a že jsem se dostal někam jinam. Zarazil jsem se, několikrát proběhl úseky silnic vycházející z křižovatky a srovnával s mapou. Dotazem na náhodného pocestného jsem zjistil, kde jsem (byly to Veselice u Vavřince). Nebýt toho pocestného, musel bych běžet až na kraj obce, abych identifikoval, kde jsem. Nabral jsem kurs k nápravě v Suchdolu, ale znamenalo to asi 2 km navíc. Jen mě napadlo, že kolega Kováč v tomto směru pro poznání krás Moravy udělal víc a jak se později ukázalo, zaběhl si nejméně 7 km až na Macochu, čímž potvrdil můj osobní výklad názvu tohoto závodu, že slovo masochistický nepochází od masochismu, ale od toho, že závod probíhá Moravským krasem nedaleko Macochy (t. j. Transmoravian Macochyst Trail Marathon, čímž však nevyvracím tvrzení, že někteří účastníci byli masochisté).

Oním blouděním se ovšem stalo, že se přede mě dostal Ivan Martynek. Krátce jsem ho spatřil, když jsem vybíhal ze Suchdolu, ale opět mi zmizel v údolí propadlé Punkvy, ve kterém jsem ztratil cenné metry (spíše asi kilometr) a minuty hledáním navazující cesty po zelené značce. Ta cesta byla strmá a skoro se nedala běžet, takže jsem několik set metrů šel do prudkého kopce. Ivana Martyneka jsem před sebou spatřil znovu až po proběhnutí Ostrovem u Macochy a v táhlém stoupání ke Krasové jsem ho dohnal. To už bylo zřejmé, že on závod spíše dojde, než doběhne. Ubezpečoval mě ovšem o svém odhodlání závod dokončit, což také potvrdil.

Já jsem docupital ještě do Krasové, ale bolest v kotníku mě varovala (bolelo samozřejmě leccos jiného, což by ale neměl být oprávněný důvod k ukončení účasti na závodu), a tak jsem pojal rozhodnutí ukončit běh v Jedovnicích na oficiálním 49,5 km.

Bylo mi líto, že si neproběhnu své oblíbené Rakovecké údolí z Jedovnic do Račic. Ale co se dalo dělat. Tím okamžikem jsem se proměnil ze závodníka na pořadatele. Samozřejmě jsem se občerstvil a byl jsem trochu povzbuzován přece jen ukončení běhu zvážit. Ale rozhodnutí už padlo, nechtěl jsem ne zcela zdravý kotník přetěžovat. A tak jsem pomáhal na občerstvovací stanici v Jedovnicích. Za chvíli k ní doběhl Ivan Martynek. Zcela proti mému očekávání - kde se vzal, tu se vzal - s jistým zpožděním po něm přiběhl také Gabriel Kováč, který vysvětlil, kde všude byl... Pozoruhodná byla jeho zmínka o počtu schodů na Macoše... O Švédovi jsme v ten moment nic nevěděli... ale ze záznamů na občerstvovací stanici vyplynulo, že tudy již proběhl krátce přede mnou.

Na občerstvovačce v Jedovnicích jsem pak už viděl jen běžce vracející se zpět od Račic (z místa posunuté obrátky). První byl v té době Igor Heleš a asi 12 minut za ním Daniel Orálek. Na obou byla vidět znatelná únava, ale také odhodlání bojovat. Ještě jsem zde viděl Ivana Ďurkovského a Miloše Duška, pak jsem se přesunul s Karlem Zadákem na občerstvovačku do Petrovic.

Zde jsem viděl opět Igora Heleše jako prvního, ale na pohled dost vyřízeného. Daniel Orálek přiběhl už jen 9 minut po něm a narozdíl od Igora v něm byla ještě touha žít...

Poté, co Dan opustil občerstvovačku, oznámil Igor, že končí. Došla nám také zpráva o ukončení běhu Robertem Šamonilem a Gabrielem Kováčem (zranění v Rakoveckém údolí).

Po chvíli jsme občerstvili Ivana Ďurkovského. Přijali jsme rovněž informaci, že Švéd opět zakufroval a že Ivan Martynek statečně směřuje zpět z obrátky.

Tady končí ta část vyprávění, která by mohla být zajímavá ode mě, dál by určitě bylo zajímavé vyprávění obou Ivanů, protože jsem přesvědčen, že i když oba měli dost, prokázali nezměrný boj s vůlí a asi i s bolestí. Každý svůj závod dotáhl. Zejména Ivan Ďurkovský by mohl vyprávět o svém duševním boji, když se rozhodoval, zda poběží celých 100 mil, nebo ukončí závod na 130. km, což byl rovněž oficiální cíl, a jakou roli zde sehrála paní Rusková na cílové občerstvovací stanici... Něco o tom napovídá jeho "Ukecali ste ma". Když se vydával na posledních 30 km, nejprve jen šel, zastavil se, protahoval si kolena a mohlo by se zdát, že už nemůže. Ale mohl, šel, posléze nešel, ale zase běžel...  Je dobře, že "naši" (rozuměj slovenští a čeští) nenechali závod na 100 mil vyhrát Švédovi, který ovšem podal také úžasný výkon, i když zřejmě po obrátce toho už mnoho neběžel, ale téměř vše asi šel...

V tomto vyprávění jsem se záměrně vyhýbal slovu "vzdát závod", protože nejen v mém případě je ten výraz neadekvátní podanému výkonu. Necítím se jako poražený, a to ani proto, že jsem se podle uběhnutých km ocitl na posledním 7. místě. Myslím, že každý ze závodníků zde dosáhl vítězství, něčeho obdivuhodného, úžasného. A těším se na příští rok...

Výsledky, mezičasy, hlavní stránka tohoto webu

(Zaznamenal Svaťa Sedláček, poslední revize 04.08.2005 )