Toto je pokus jednoho z účastníků o zachycení základních skutečností a dojmů, a to silně subjektivních, bez nároků na vyváženost a přesnost informací.
Na letošní Malý svratecký maraton (32 km) jsem se chystal s cílem dost podstatně vylepšit svůj loňský čas, který byl mírně pod 3 hodiny. Trať vede podél řeky, nejprve 16 po proudu a pak zpět proti proudu, přičemž základní rozdíl výšek obou míst je vcelku nepodstatný (asi 30 m), ale profil je obohacen zhruba dvěma kopci, které nelze přehlédnout (nepočítám drobné terénní vlny do asi 5 m). Především jsem se chtěl vyvarovat nervozity před startem, která u mě tradičně nastává v důsledku příchodu na start v čase příliš krátkém na vyřízení všeho potřebného. Například vloni jsem dorazil do Víru 10 minut před startem a málem mě odmítli registrovat. Letos jsem si vytvořil dostatečnou časovou rezervu, která ovšem nějak vyprchala během předodjezdových příprav, a tak jsem se oproti loňsku zlepšil jen o pět minut, co se týče příchodu na start, což mělo ten blahodárný efekt, že s registrací nebyly žádné potíže - nikdo nebrblal. Jak se ukázalo, má účast měla za následek, že počet startujících byl jen o jednoho menší, než vloni, totiž 96. Ale nebyl jsem poslední, kdo přišel. Veterán Pavel Cahel (1938) zřejmě startoval dost dlouhou dobu po našem oficiálním startu.
Má strategie byla nepřepálit začátek, který svádí k vyšší rychlosti, čemuž nahrává počáteční mírné klesání. Přesto prvé 3 km vyšly v rychlosti asi 4:30 na km. V této době jsme tvořili takovou pěknou skupinku složenou zejména z brněnských běžců, byl zde Laďa Volavý, Luboš Novák, Jiřina Kociánová a další. Laďa stále diskutoval a bylo kolem něho veselo. Já jsem při tomto tempu mluvil zcela sporadicky. Čtvrtý kilometr už nebyl za 4:30, ale spíše tak za 5:00 (bylo tam malé stoupání). Asi po 5 km jsem tuto skupinu nechal jejímu tempu a sám jsem se snažil o udržení tempa asi 5 minut na km, takže se skupinka ode mě pomaloučku vzdalovala a zezadu mě doháněl Standa Holeček. Informoval jsem ho, že Laďa je asi 300 m před námi, že není problém se k nim připojit, a tak Standa šel dopředu. Pak už jsem vytvořil jakýsi volný tandem s místním Radkem Pučálkou, který ovšem požíval mimořádné podpory jak od obecenstva (pokud běžel za mnou, ozval se obrovský potlesk asi 15 vteřin poté, co jsem kolek těch diváků proběhl), tak od dvou servismanů na kole, kteří do něj průběžně lili různé jonťáky a pod. Radek Pučálka mě předběhl obvykle ve stoupání, zatímco v klesání jsem to tak trochu dohnal nebo předběhl ho. Štvalo mě ovšem, že víc než 500 m přede mnou je můj oblíbený soupeř Ota Vlasák. Nasadil na začátku dost silné tempo a uklidňovalo mě vědomí, že tohle přece nemůže vydržet.
Když už jsem zmínil obecenstvo, bylo příjemné se s těmi lidmi zdravit, poděkovat za jejich podporu, ať již byla vyjádřena potleskem, posunkem, slovem, nebo improvizovaně instalovanou sprchou až k silnici. Na trati byly vyznačeny jednotlivé kilometry, takže jsem mohl průběžně sledovat rychlost. 8 km jsem měl za 39 minut, což mi připadlo tak, že to není až tak o moc rychlejší než loni. Ale běžel jsem v pohodě, vychutnával krásu okolní krajiny a ničím se nenechal znepokojovat. Asi na 13. km nastalo výrazné stoupání u Ujčova (výškový rozdíl asi 60 m na 500 m). Těsně před vrcholkem jsem potkal již vedoucího běžce vracejícího se z obrátky z Nedvědice. Loni na přibližně stejném místě jsem potkal vedoucího běžce černého Serbessu Mulugetu, který to loni vyhrál. Při seběhu s kopce dolů k Bořitovu jsem potkával další a další běžce, mezi nimi Pavla Horáka, Jardu Kocourka a zdravili jsme se a povzbuzovali. Když jsem se poměrně dost přiblížil k Nedvědici, potkal jsem skupinu s Laďou Volavým, a tak mu říkám: "Laďo, počkej na mě, já tě za chvilku doženu, jo?" Odpověděl něco ve smyslu: "Tak dělej..." A tak jsem se sunul do mírného kopce na začátku Nedvědice k místu obrátky, kde jsem se v klidu posilnil vodou a jonťákem (měl jsem svůj v půllitrovce, kterou jsem po celou dobu nesl v ruce - nikterak mi to nepřekáželo), ale protože se občerstvuji za chůze, Radek Pučálka mě tady opět předběhl. Ještě jsem ho pak dotáhl a na chvilku předběhl, ale pak po celý zbytek trati nazpátek byl s odstupem 20 až 150 metrů přede mnou. Při cestě zpátky jsem trochu již cítil něco únavy v lýtkách, ale rozhodně to nebylo nijak vážné. Mezičas na obrátce i na půlmaratonu a pak na 25 km nebyl nic moc, zdálo se mi to horší než loni, a tak jsem v této fázi zvyšoval rychlost, v tomto úseku někde jsem potkal Otu Vlasáka jdoucího a bylo i podle chůze vidět, že má křeč nahoře zezadu na stehnu. Prohodíme pár slov a Ota mě posílá dopředu, tak valím dál. Nožičky cítí, že už mají něco za sebou. Blíží se poslední kilometry a zdá se, že řada běžců už nemůže, takže některé předbíhám. Ale netuším, že jiní zase dohánějí mě... Mé tempo rozhodně není vysoké, ale takové skoro bych řekl ultramaratonské, což u mě znamená rychlost skoro 5,5-6 minut na km. Poslední kilometr vidím jako příležitost dohnat Radka Pučálku, a tak se mu postupně přibližuji až asi na 20 m, ten ale asi dostal avízo a taky nasadil tempo, navíc v celkem rychlém tempu mě v tom okamžiku předbíhá Karel Zoubek (kterého jsem před malým momentem jdoucího předběhl) a cítím, že to tak už nechám, do cíle zbývá asi 150 m. V zatáčce před cílem na mě křičí Laďa Volavý, kde že jsem byl, že na mě čekal... že jsem mu slíbil, že ho doženu.. Tak mu říkám: "Tys na mě nepočkal!" Ale to už byla cílová rovinka (přesněji cílový kopec, protože to bylo do mírného kopce k cíli). Čas mírně přes 2:55 (2:55:02), což je o 22 sekund lepší než loni. Za moment po mě přiběhl i Ivoš Zejda. Tentokrát mě doháněl "inkognito", což znamená, že vůbec nehekal, takže jsem ho za sebou neslyšel. Za pár minut tu byl taky Ota Vlasák, který to tentokrát tvrdě odbojoval.
Po vysprchování a večeři bylo vyhlášení vítězů a předávání cen. Hezké bylo, že pro každého zde byla odměna. Zvláštní cena byla udělena nejstaršímu účastníkovi Alexandru Fretzerovi (1923), který mi po skončení prozradil, že se chystá 10.09.2005 do Kladna na kladenský maraton. Rozdělování cen bylo přerušeno, když do cíle dobíhal za bouřlivého potlesku obecenstva i závodníků Pavel Cahel (1938). Když viděl tuto podporu, nasadil závěrečný finiš do cílového kopce velmi zostra. Přestože nesplnil časový limit stanovený pořadatelem, jeho výkon je s ohledem na věk a na opožděný start (asi o víc než půl hodiny) obdivuhodný (odhaduji čas 4:45, tedy asi 4 hodiny po redukci opožděného startu).
Tentokrát mi tělo jaksi nedovolilo překonat se o 15 minut, jak jsem chtěl. Ale běželo se mi dobře a bez krizí, jen nožky ke konci trochu již bolely, a to byla podle mě známka toho, že něco v organizmu nebylo v pořádku, při zpětném pohledu to mohla být nějaká slabá viróza (bez horečky), která ovlivnila výkonnost v posledním týdnu. Na druhé straně bylo dobré, že jsem oproti loňsku dokázal velmi podstatně zrychlit právě ty poslední kilometry (loni to byla krizovka a boj s vůlí). A přece jenom jsem se aspoň trochu zlepšil navzdory vyšší teplotě při závodě.
Dosud jsem na internetu nenašel výsledky, tak zde uvádím výsledky (a existují také ke stažení v excelu). Jinak doufám, že na Brněnskou pětadvacítku budu v pořádku a udělám OR.
V Brně dne 05.09.2005 Svatopluk Sedláček, http://runner.czechian.net